V roce 1989 mi bylo dvanáct let a vyhlášení studentské stávky po událostech 17. listopadu jsem vnímala skrze moji matku, která byla v té době konzultantkou jednoho diplomanta na ČVUT. Aby se jeho práce nezdržela a zároveň aby z něj nebyl stávkokaz, nastoupila za něj do laboratoře. V té době jsme ještě netušili, že je to jen první z vlaštovek změny, která ukončila čtyřicet let totalitního režimu. Změny, která do prezidentského křesla vynesla Václava Havla, dramatika, disidenta a skvělého myslitele.
Následovalo mnoho let, během kterých se rozpadlo Československo, Václav Havel překonal rakovinu plic a perforaci tlustého střeva a zejména let, ve kterých se jeho jméno stalo synonymem naší země. Nikdy mi nebylo lhostejné, co se u nás děje a prezidentovy názory na veřejné dění mi vždy byly velmi blízké. Bytostný demokrat, který se těžko učil být diplomatem a nedávat najevo své názory příliš příkře (což se mu naštěstí pokaždé nedařilo), nesnášel přetvářku a zbabělost a neváhal zvýšit hlas, když se mu zdálo, že morální i politický marasmus překonal únosnou mez. Díky němu se Česká republika vrátila do Evropy i do demokratického světa. Jako absolventka VŠCHT v Praze jsem navíc hrdá na to, že na mojí Alma Mater před sametovou revolucí krátce působil jako laborant.
Nechci shrnovat život a dílo Václava Havla – to v následujících dnech a týdnech učiní zástupy novinářů, politiků a dalších veřejně činných osobností. Chtěla bych jen vyjádřit svůj zármutek nad odchodem člověka, který se skrze svou angažovanost stal součástí velkého kusu mého života. Jeho posledním dílem se stalo filmové zpracování jeho hry Odcházení, kterým si splnil svůj sen stát se filmovým režisérem. Jako tečka za jeho životem je to myslím příznačné.
Václav Havel nerespektoval přání Dalajlamy, aby zde byl ještě deset let. Byla bych si to přála také, jsem ale vděčná, za každý den, který tu s námi strávil.
